Reklama
 
Blog | Zdeněk Mitáček

K poezii Petra Motýla

Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat několika momentům z poezie básníka Petra Motýla. Nemám pro to sice nijak mimořádnou kvalifikaci a bude to psaní hodně subjektivní, snad se mi ale aspoň zčásti podaří napsat o tom, co považuji v jeho poezii za podstatné.

Petr Motýl svoji zatím poslední knihu vydal v letošním roce a jedná se o vydání hned dvou sbírek najednou: Dva ořechy / 10 000 piv. Nevyšly tady ale celé rukopisy sbírek, jsou to výběry a mám pocit, že se jedná o určitý kompromis a ústupek vůči redaktorům nakladatelství Host. Nicméně vydání této knížky je dobrou příležitostí k ohlédnutí po jeho tvorbě.

Dva ořechy / 10 000 piv je v pořadí již patnáctým titulem, který Petr Motýl vydal. Mezi jeho knihami najdeme převážně poezii. Je zde ale zastoupena také próza, románem Spratek a krásná Danuše a povídkovými cykly Petrolej na obrácené straně měsíce, je zde také divadelní hra Poklad na blatech. Jsem velkým příznivcem Motýlových próz, vyrovnají se podle mě jeho nejlepším sbírkám poezie. Ale o prózách někdy jindy.

Chtěl bych zde jen krátce připomenout tři ze sbírek Motýlovy poezie, novinku a pak dvě sbírky, které mi připadají pro pochopení jeho tvorby nejpodstatnější.

Reklama

Lahve z ubytovny

První z nich je sbírka Láhve z ubytovny (Host, 2000), kde se objevují příběhy, které autor zažil, zaznamenal, vysnil si, během doby, kdy byl zaměstnán jako vrátný na ubytovně podniku Stavby silnic a železnic. Ožívá zde Praha začátku 90. let. Doba v této podobě zatím málo reflektovaná. Jsou zde ozvuky společenských událostí, např. amnestie. Je to v určitém smyslu prozaicky dějová poezie, která je svým pojetím blízká mému vidění světa. 


Člověk z Plzně

místo trvalého pobytu měl v Plzni pohyboval se všude
jak se zdálo dost i po kriminálech
nemohl si vynachválit hotelové kuchyně jejich vůni
jejich jídlo jejich kuchařky jejich peníze
pracovat tam jako umývač nádobí nebo tak něco
hotel ti říkám stokrát lepší než RaJ
hospodu tu ostatně kde máte
označil jsem mu cestu měl ze všech nejlepší hřeben
trčící ze zadní kapsy tesilek
ten hřeben byl něco mezi nejvzácnějším perem Indiána
a Řádem práce na saku
červenou barvou vzdoroval zlostnému plynutí času
hřmícím vlnám vod nad trakařem jím taženým
přicházel dost ožralý vlasy už neučesané
ani posvátný hřeben na tolik piv nestačil
po měsíci se zase odstěhoval
už mám roky už na to nestačím
bolí záda nohy všecko
už měl roky skoro padesát postavu střízlíka
vhodnou spíš k ukládání lejster
zmizel úplně neznámo kam


Naše doba je posedlá praktickými návody, i v poezii chce mít hlavně návod, jak si užít nejlepší sex, co udělat s penězi, jak vzorně snít, jak si navodit právě ty stavy a pocity, které jsou in. Poezie ale není uživatelská příručka pro život. Poezie ve své podstatě reflexí života jaký je, hledá a ve svých vrcholných momentech zakouší naději hlubší existence. Tato naděje se dá prožít jedině při pochopení sebe sama, při obrácení se do sebe. Mohou k tomu nějak napomoci příběhy outsiderů z ubytovny na okraji Prahy?

Vždyť v Lahvích z ubytovny se odehrávají příběhy, které většina lidí nechce znát, odmítá vidět, neuvažuje nad nimi, životy outsiderů, bezmocných, chudých lidí, na hranici bezdomovectví. Málokdo je schopen aspoň zpovzdálí nahlédnout do jejich pekla. Současnost zavedla jakési totální kastovnictví od úspěšných k těm méně úspěšným a od nich k těm ještě méně úspěšným a tak dále. Je zavedena společensky únosná absolutní nevšímavost vůči těmto outsiderům. Jaká je vlastně hodnota jejich života? Tvrdý život na okraji je často paralelou vnitřního života úspěšných lidí, zrcadlí vnitřní úroveň lidí, kteří v honbě za úspěchem redukují svůj duševní život na minimum.

V tomto smyslu je možné napsat, že Motýlova ubytovna je metaforou duše současného člověka, s jejími ať už uvědomovanými či neuvědomovanými ději.

Samozřejmě to není jednoduché čtení, Motýl se leckdy vyžívá v dějích dost surových a neodpovídajících konvenční estetice.

Alkohol, alkoholici, spousta alkoholu. Náhodné vztahy, "na rychlovku", setkání jen letmá, náhodná, vzápětí mizející. Svým způsobem deprimující zákoutí dnešního světa… Pokud je náš svět jen cestou periferií k nákupnímu centru a zpět, pak se Motýl prochází periferií, kde se setkává se svými lidmi a jejich příběhy, zatímco dav zajímá jen svět neonů, pohodlného nakupování, a pak zase pohodlí zařízeného domova. Dav si vybírá ze života jen to pohodlné, snadno dosažitelné, ale literatura jen o pohodlných věcech nikdy nebyla… A vlastně ani život sám… Jsou naše duše tak dokonalé, jako naleštěné výkladní skříně, neodpovídají spíše periferii…?


Hálec

Druhý pól poezie Petra Motýla představuje sbírka Hálec (Vetus Via, 1999). Zde se jedná o texty poněkud jiné ražby. Lyrika všedního dne. I zde se určitým způsobem objevuje dějovost, avšak je to dějovost, která by mohla být odpovědí na otázku, co se vlastně děje, nyní, právě v tomto okamžiku? Co se vlastně děje aktuálně teď a co si o tom myslet? Co je možné s tím dělat? 

Hráč

bouře zasahuje hráče karet
blesky se ztrácejí v červeném esu
a prudký déšť v žaludské sedmě
hráč nechává výkladu
a staví malý karetní domek
s čoudícím komínem
s vadnou elektroinstalací a smutkem
kořenícím v květináčích
bledý hráč
v širokém černém klobouku


Boj o ostrov

postavit dům smutku
se zelenými girlandami
a spoustou krepového papíru

mozaiku v bazénu
zapomenutém v puškvorcích

cihlovou věž hned za vrátnicí
na vřesovišti
s otisky dávno prošlapaných bot


Poste restante

znova modré zuby roztavené večerním vzduchem
ve kterém se ukládám na polštář času
jako magnetický obojek

příčiny a plavuně
kanálové mřížky

s očekáváním rozlepuji dopis
prsty se mi klepou

v setmělé zahradní restauraci
na vrcholku protější střechy si kos
snaží přetrhnout plíce


Dění, které se mohlo stát na mnoha místech jedné jediné krajiny v jednom okamžiku zároveň. Představuji si mnoho lidí v území jakéhosi Hálce kdesi v Čechách, kterým se mohlo jednoho podvečera, dejme tomu v 18:39, přihodit to, co se zde popisuje. Čtenář Hálce  má před sebou najednou všechno toto dění a musí si s tím nějak poradit. Jako má před sebou každý den s každou jeho minutou. Považuji tuto sbírku za specifický autorův pokus vyrovnat se s nárokem vědomé existence v celém jejím rozpětí.

Dva ořechy / 10 000 piv

Letošní Motýlovu novinku vydalo nakladatelství Host. Papírová obálka skrývá dvě sbírky. Textů je zde méně než jsme u Petra Motýla zvyklí, obě sbírky čítají stejný počet a to 22 básní. Vydání se podařilo doplnit řadou ilustrací, které s texty vzácně souzní.

Dva ořechy ilustroval Vladimír Hanuš. Poezie podzimní periferie, satelitního příměstí, nasbíraná při procházkách zahrádkářskými koloniemi, při návštěvách periferních hospod. Těžko uchopitelná jako v případě Hálce, zdánlivé okamžiky smíření střídané těžko čitelnými syrovostmi. Snad vhodná ukázka, co píše Petr Motýl v jedné své obecně přijatelné a méně vyhraněné podobě:

Lůza

jen lůza si neumí uhlídat své peníze
a pak tiše pláče v tmách
na březích Labe
rozevřených jako lačná ústa touhy a snu

v Černé za Bory
šustí továrna na koberce a kartáče
a s dvanácti údery půlnoci
si převazuje motýlka pod límcem naškrobené košile

auto vyjíždí z vrat
a vilu zapomíná jako minci na stole
v lukách a v obilí
kde na stránkách nikdy nepřečtených knih
lůza tiše pláče v tmách


V případě 10 000 piv se jedná se o výbor z pijácké poezie, původní, rozsáhlejší soubor vznikl už v 90. letech, dnes je to vlastně návrat do bohatýrského mládí… I zde jsou velmi dobře vybrány ilustrace Ladislava Krajči. Jako dovětek úvodní báseň tohoto cyklu:

Loděnice – okres Beroun

přiložíš-li ruku k Zemi
doprostřed rozorané brázdy
nebo na horkou letní louku
možná ucítíš právě sílu Země
a přiložíš-li ruku k stolu
s rozloženými pivy
s popelem hořících cigaret
možná neucítíš vůbec nic
jenže posedíš-li pak
přejde tě řeč sluch i zrak


Stručně řečeno, poezie Petra Motýla je poezií rozprostřenou do mnoha stran, zabírající s nonšalancí vládců rozlohy v mnoha různých územích. Zároveň je poezii, která je jakoby nikoho, málokdo se k ní hlásí, čte se jen v ústraní, nikdo o ní nepíše, je zdánlivě bezprizorná, nikam nepatřící, těžko se zařazuje. Přesto tady je. V haldách knih a jiných sbírek nebude možná nikdy objevena. Přesto je tady. Přesto existuje. Je to fascinující situace… Nejsou v ní myšlenky, které by stačilo namemorovat, ochočit a chlubit se jimi při vhodné příležitosti. Je zde naopak obtížně akceptovatelná vrženost postav, okamžiků, záchvěvů syrového světa, který kolem nás existuje, čeká na svoji příležitost, kterou chtě nechtě jednoho dne dostane. Je tento svět opuštěný Bohem, je to svět bez spásy? Na podobné otázky tato poezie neposkytuje přímočaré odpovědi, spíše provokuje a sama se ptá. Autor jakoby pochyboval o svých schopnostech na podobné otázky odpovídat. V tom je poučeným Středoevropanem. Milost existovat, milost psát, milost reflektovat… ty zde nechybí a už to není málo.

Odkaz: Bibliografie Petra Motýla

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama