Rusticalia jsem si přečetl s velkým zaujetím, nověji vydané knihy Jana Křesadla však poněkud unikly mé pozornosti, proto se cítím být v posuzování Rusticalií poněkud na tenším ledě. S touto zkušeností jsem se pokusil o několik poznámek na okraj této knihy.
Jan Křesadlo s oblibou dával svému epickému potenciálu volnost projevu formou využití nejrůznějších literárních žánrů. V Rusticaliích zavítal na půdu vesnického románu. Námětu se zhostil po svém a jeho kniha se obtížně zařazuje do souvislostí novější prozaické produkce. Klíč k tomuto příběhu lze snad najít na str. 92: "…jak tomu tak bývá, hlavně u venkovanů, ale i všeobecněji, družila se i u Kybernáta sprostá surovost s odpornou sentimentalitou." Příběh nechává vyplynout na povrch právě onu surovost, která může člověku navyklému hledat útěchu v knihách autorů typu Michala Wievegha nebo filmech limonádových režisérů Hřebejka, Zelenky či Svěráka způsobit silný otřes. Je to román z vesnického prostředí a tudíž věc zdánlivě anachronická a vykázaná mimo hlavní pozornost dnešní "kulturní obce". Na vesnici je mrtvo, jezdí se tam jen na poznávací výlety, aby se novodobí měšťané ubezpečili, že ve městě je dobře. Reportéři typu J. X. Doležala občas krom zájezdu do Horní Volty podniknou i odvážnou exkurzi na český venkov, aby své publikum ujistili, že se tam nic neděje. Souvisí to s demografickým vývojem a obecným zbohatnutím společnosti, oboje způsobilo, že venkov je vyprázdněný od lidí i od prací, které se zde v minulých dobách prováděly. Měšťanská vychytralost a pobavenost je na hony vzdálena světu této Křesadlovy knihy. Surovost, o níž Křesadlo píše ovšem nezmizela, rozptýlila se po krajině a ve městech je pochopitelně taky, jen snad v jiné podobě.
Křesadlo je hluboký znalec lidské povahy, upozorňuji na tuto knihu s vědomím, že se jeho poznatky často projevují v podobě, která citlivějšímu člověku může připadat až nepřijatelná. Jádrem příběhu je morytát, kdy vypočítavý sedlák nevrátí pozůstalým svého věřitele vypůjčené peníze, ve vzduchu následně visí prokletí celé jeho rodiny a zároveň jsou obě tyto rodiny propojeny milostným vztahem mladých, dvou synů k jedné pasivně žensky nevyzpytatelné dceři. Takto sestavený příběh rozhodně není slabý ani nereálný.
Jak je jeho zvykem, Křesadlo se nesoustřeďuje pouze na příběh. Děj je hned na úvod neurčitě umístěn někam do 19. století, s řadou dobových odkazů, současně však autor dává najevo, že historické zařazení pro něj není podstatné. Vzdaluje popisované dění od současnosti proto, aby poněkud otupil jeho ostří. V úvodních kapitolách, než se krev příběhu naplno rozproudí, nastiňuje pozadí, na kterém vytvořil jazyk postav, hovořících ve fiktivním dialektu Křesadlem označovaném jako "podtuřínský". Docela mi připomíná mluvu Plzně a na jih od Plzně, v knize jsou také určité ohlasy na Chodsko. Nemalou část knihy tvoří popisy pokusů místního hraběte, vytvářejícího ve své chovné stanici prapodivné zvířecí kreatury s cílem mj. ulehčit vesničanům jejich živobytí. Okolo nich se pak točí hlavní majetkový spor a sexuální projevy jednoho z rolníků. Je možné v tom vidět Křesadlův ohlas na genetické pokusy odehrávající se v hypermoderních laboratořích dnešních bioinženýrů včetně vize, jaký užitek z nich asi vzejde.
Kniha, kterou Křesadlo napsal okolo roku 1992, je v předmluvě uvedena jako "záměrná a bezostyšná parodie či transformace českého vesnického románu…" Považuji knihu více za onu transformaci než parodii, v parodiích totiž obvykle nelze najít téměř žádný přesah, zatímco o Rusticaliích je zajímavé uvažovat s ohledem na naši dnešní situaci, která není nijak povznášející.
Křesadlo vnáší do daného příběhu moderní pohled na literární sdělování. Moderní v tom smyslu, že jeho text snese konfrontaci s tím, co dnes o člověku víme. V jeho příběhu je určitá závaznost, která poutá čtenářovu pozornost. Jako by se to nemohlo stát jinak. Důležité je přitom to jako, ani např. Quasimodo není reálnou postavou, ale ve své legendě a románu je "jako živý." Křesadlo se podrobuje zákonitostem klasické literatury, spojuje tak epičnost autorů klasického románu se znalostmi zákrutů lidské sexuality. Milostné vztahy svých hrdinů líčí s maximální otevřeností. Zatímco masová média sex zprostředkovávají způsobem, který je podřízen mnoha společenským normám a konvencím, což je dobře, protože poznávacím prvkem sexuality je skrytost, Křesadlo si může v ryze intimním dialogu se čtenářem dovolit experimentovat a integrovat svůj pohled na toto téma do děje. Vychází přitom z reálných zážitků získaných během psychiatrické praxe. Jeho zkušenost je mezi českými spisovateli ojedinělá.
V současné době se docela často setkávám právě s onou surovostí, které se běžná kulturní produkce vyhýbá. Křesadlo nabízí způsob, jak včlenit do umělecké tvorby mnohé vyloučené okruhy událostí, které se dějí v naší zemi. Pomáhá tak čtenáři vyrovnat se s věcmi, o kterých jiní autoři mlčí, nebo je pojednávají především za účelem finančního či společenského zisku.
Další informace o knize je možné najít na stránce nakladatele: www.tartaros.cz.
Shrnující informace o autorovi: www.kresadlo.cz