Pavel Preisner
Na výstavě Pavla Preisnera nazvané Malba a práce na papíře dominují malby z posledních tří let. Jejich náměty jako by vystoupily ze snových vizí. Na obrazech se objevují postavy redukované až na příslovečnou "kost", monstra i zvířátka, závodní automobily. Náměty jsou to relativně srozumitelné, přestože jsou od reálného světa odděleny, jako by byly záznamem neustálého souboje či dialogu autora s podvědomím. Nejedná se pouze o privátní zápas. Svět tajemných věcí na těchto obrazech na mě působí jako pokus dorozumět se s podvědomím této doby. Snaha dobrat se významu symbolů, které jsou nedešifrovatelné, ačkoliv je zápas o jejich definování podstatou lidského života.
Kostra, kostlivci, obraz Striptýz, kde se svléká kostra v pootevřeném futrálu z kosti, jako by kurátor výstavy Ludvík Ševeček vybral z Preisnerova díla spíše ty morbidnější věci. Je tu křehkost existence a její konečnost, uvědomovaná ve zvláště vyhrocených polohách. Na mnoha plátnech je patrný vtip, který se může objevit jen u člověka, který se nebojí klást si podstatné otázky.
Nejsem výtvarným teoretikem, spíše jen sporadickým návštěvníkem výstavních síní. Výtvarné umění má mé sympatie, neboť je v dnešní společnosti outsiderstvím, je odsouzeno být zcela na okraji mainstreamu. Fascinuje mě proto, že se někomu, koho znám již řadu let, daří na tomto okraji nejenom přežívat, ale také vytvářet tak originální a životaschopné dílo.
Prostor Zlín
Fotografové Dušan Tománek (*1973) a Libor Stavjaník (* 1965) založili před čtyřmi lety ve Zlíně studio Toast Images. Na své aktuální výstavě ve II. poschodí zlínského zámku Libor Stavjaník představuje fotografie z cyklu Garáž na prodej, mapujícího dnešní možnosti bydlení v bytových stavbách předválečného Zlína.
Toto město samo o sobě je představuje specifický námět k přemýšlení. V podstatě vzniklo jako zázemí Baťovy továrny nebo lépe řečeno továren. Je to město svobodně funkcionalistické, moderní. Je moderní i dnes, stačí srovnat třeba s Havířovem, Mostem a podobnými skvosty z období socialismu. To ukazuje nadčasovost Zlína a vůbec projektů vzniklých za svobodné první republiky a jejich dominanci nad centrálním plánovačstvím.
Zlín přežil, nepostavilo se tam během totality nic, co by jeho atmosféru vzdušné praktičnosti narušilo. Nicméně botostroj Baťa, později Svit, už nefunguje a postupem času došlo k určitému posunu v definování principů a funkcí, kterým mělo město vyhovět.
Z podniků přežily jen některé, v administrativní budově botostroje sídlí krajský úřad. Pro mě je vznik Zlínského kraje zbytečností a absurditou, je to prostě nákladná byrokratická struktura. Město to samozřejmě určitým způsobem posouvá, tzv. tam "tečou peníze". Také kvůli tomu Zlín o sobě přemýšlí a fotografie je pohotovým prostředkem sebereflexe. Kdokoliv, kdo je ze Zlína a snaží se město zachycovat, se musí poprat s tím, aby jeho práce nebyla pouhou postmoderní sebestředností a aby v ní bylo co nejvíce sebereflexe.
Garáž na prodej
Vystavené Stavjaníkovy fotky jsou nahlédnutím do světa přeživši architektury z dob baťova Zlína, která jak se zdá, dnes přitahuje místní patrioty, intelektuály a mladé umělce. Záběry z jejich bydlení jsou zajímavým dokumentem. Životnost těch domků byla plánována na nějakých třicet let. Dodnes se v nich bydlí.
Životy těch mladých rodin… jsou většinou bojem, přežíváním. Z výstavy si odnáším ne moc povzbudivý dojem vymírání, protože si zkrátka nedovedu představit, že by v Baťově půldomku mohla žít větší, než čtyřčlenná rodina. Nicméně možné je všechno a třeba Zlín daňovou krvelačnost dnešní státní byrokracie přežije. Staví se věci "naoko", jako například ty nejrůznější úřady, kterými dokazujeme tzv. "úroveň", ale lidem a rodinám v kapse moc peněz nezbývá.
Oslovily mě na této části výstavy Toastu "mezní případy", jako např. záznam bydlení pana Gazdoše v jedné z továrních budov přímo v areálu továrny.
Home Alone
Dušan Tománek polepil stěny Malé výstavní síně zlínského zámku tapetami z fotografií, nasbíraných během svých jarních, podzimních a zimních procházek městem. Jeho pohledy na město představují Zlín tak, jak ho zná obyvatel města o víkendech, večerech, v šedivém podzimu, kdy jsou lidé doma, sněží, stmívá se. Jakýsi rentgen Zlína, foceno převážně bleskem, skrz sněžení, do večera, do tmy. Prázdná zaparkovaná auta před domy, město bez lidí, jen na jedné fotce překvapený železničář na pochůzce u nádraží. Auta připomínající prázdné opuštěné skořápky… Posprejovaná telefonní budka na jedné z fotek jako symbol komunikace ve městě, které se realizuje v soukromí…
Návštěvníkovi se nabízí koncentrovaný zážitek města, jak je vnímá jeden poučený chodec. Pro mě byl Zlín v letech kdy jsem tam žil podobně prázdný a plný samot. Je to ale vcelku stylové prostředí a příležitost soukromí pro někoho, komu samota nevadí.
Závěrečná poznámka
Zlín je příležitostí k meditaci o zemi, kde dostali přes prsty schopní od neschopných, kde nespravedlnost minulých desetiletí nebyla nijak napravena. Je to jako Německo někdy v sedmdesátých letech, ta auta, pocit periferie i v samém středu města. Svět, který mizí jen pomalu.
Obě výstavy uspořádala Krajská galerie výtvarného umění Zlín a trvají do 25. 11. 2007
Oficiální komentáře k výstavě:
Pavel Preisner: www.kgvu.zlin.cz/str2007/preisner.htm
Studio Toast Images: www.kgvu.zlin.cz/str2007/stato.htm