Knížka The Neurotic Personality of Our Time vyšla poprvé v New York v roce 1937. V rámci psychologické literatury ji můžeme zařadit na hranici mezi populárem a specializovanou literaturou. Ani po více než tři čtvrti století neztrácí text svůj význam. Zřejmě se určité parametry života v moderní době příliš nemění. Snažíme se přežít dobu založenou na podobných principech, které existovaly v době v níž kniha vznikla a možná se ještě zvýraznily.
Karen Horney (1885 Německo – 1952 USA) před první světovou válkou vystudovala medicínu na univerzitách v Göttingenu a Berlíně. Od roku 1930 žila v New Yorku. Později působila na chicagském Institute for Psychoanalysis. Během své praxe dospěla k poznatkům, které užitečnost klasické Freudovy metody zpochybňují. Zjistila, podobně jako mnozí jiní praktici, že nekonečné analyzování prožitků z dětství a jejich výklad sice obvykle vede k určitým vhledům, ty ale v převážné řadě případů pacientův problém nijak neřeší. Hned v úvodu autorka píše: „…nepovažuji za správné zaměřovat pozornost na dětství s jakousi jednostrannou fascinací a pozdější reakce považovat v podstatě za pouhé opakování reakcí dřívějších.“ Zároveň si uvědomila, že neuróza je do značné míry definována prostředím, v němž se daný člověk pohybuje.
Pokusila se proto o definici neuróz, která by byla pokud možno obecná a nezávislá na kulturních vzorcích dané společnosti. Současně popisuje mechanismy, které vedou ke vzniku neurózy a pokud nedojde k žádoucí změně, neurotické problémy postupně prohlubují.
Kdo je tady vlastně neurotik?
Horneyová považuje u neuróz za zásadní to, že při nich dochází k utlumení, tj. inhibici životních projevů. Definuje neurózu dvěma základními rysy, jimiž jsou: „… určitá strnulost v reakcích a nesoulad mezi možnostmi a výkony.“
Se vznikem a rozvojem neurózy je podle autorky podstatně souvisí úzkost a obranné mechanismy, které aktivuje a posiluje snaha o její zvládnutí. Bazální úzkost pociťujeme z řady důvodů. Jsou to v základním slova smyslu obavy z biologické podmíněnosti naší existence, na dalších rovinách pak obavy vyplývající z potřeby být milován a strachu být opuštěn, z potřeby dosáhnout dobrého postavení mezi ostatními a strachu o toto postavení přijít, nutnost jednat samostatně a obavy z neúspěchu apod.
Zatímco „normální“ jedinec je schopen tyto nároky zvládnout a vyrovnat se s nimi, při neuróze dochází k tomu, že úzkost a mechanismy k jejímu potlačování zabírají v životní dynamice stále větší díl a ztěžují možnosti životní realizace jak po stránce navazování vztahu k druhým lidem, tak v oblasti tvůrčí a pracovní. Ironií osudu a tím, co činí neurotikův problém pro něj samotného zvláště závažným, je skutečnost, že jsou to právě vztahy k druhým lidem a tvůrčí uplatnění, co může pomoci bazální úzkost zvládnout ze všeho nejlépe. Hledá to, čeho se zároveň obává a čemu se nevědomě brání. Výsledkem neurózy je pohyb v začarovaném kruhu, kdy se daná situace jeví jako zcela bezvýchodná, neboť místo aby se k možnostem řešení neurotik přibližoval, boj se sebou samým ho od žádoucí životní změny izoluje a vzdaluje.
„… u neurotika jsou konflikty ostřejší a více vyhraněné. Neurotický člověk hledá a nachází kompromisní řešení – a toto řešení je méně uspokojivé než řešení (jiného) člověka a jde na úkor celé osobnosti.“
Neurotické projevy, snaha překonat úzkost
Karen Horney se ve své důkladné, až mikroskopicky detailní a celkově brilantní studii dále zabývá tím, kde vlastně v člověku vznikají neurotické reakce. Dělí neurózy na situační, vzniklé u jinak zdravého člověka po přechodnou dobu, a charakterové, které nabývají ráz problémů dlouhodobě bránících naplnění životního potenciálu u daného jedince. Zabývá se především těmi druhými.
Neurotické projevy se podle autorky vztahují ke krajnostem v následujících oblastech:
- Vysoká potřeba souhlasu a citové podpory
- S tím související vnitřní nejistota při sebehodnocení, závislost na mínění okolí
- Neúměrné problémy při sebeprosazení, např. neschopnost sdělit kritiku, odporovat nárokům druhého, obtíže při rozhodování apod.
- Pocit, že jsou všichni proti, nebo druhý extrém: sklon ovládat, dominovat, nadměrná přísnost a kritičnost vůči okolí
- Problémy prožívat milostný vztah, nutkavost nebo inhibice v této oblasti.
Jevem s neurózou spjatým je, jak už bylo řečeno, úzkost. Na rozdíl od strachu, který je přirozenou obrannou reakcí na určitý konkrétní podnět, je nezvládaná úzkost reakcí dlouhodobě zvýšenou a nepřiměřenou. Úzkostný člověk má tendenci zveličovat příčiny svých obav. To je u něj ve většině případů neuvědomovaným procesem. Proti úzkosti, kterou silně prožívá, se brání hostilitou, tj. nepřátelskými postoji vůči okolí. Nebo rezignuje na své možnosti seberealizace. Tak se vyhýbá veškerým podnětům, které v něm vyvolávají úzkost a stahuje do vlastního světa, ve kterém hledá kýžený pocit bezpečí. Třetím způsobem je snaha překonat úzkost jejím zdánlivým rozpuštěním, např. pomocí narkotik, alkoholu, nutkavým střídáním sexuálních partnerů nebo workoholismem.
„Zkušenosti člověka v naší kultuře (…) povedou k tomu, aby se v době zralosti stal vůči lidem více odměřený, aby byl opatrnější ve své důvěře, aby si více uvědomoval skutečnost, že lidské jednání není často přímočaré, ale je určováno zbabělostí a osobním prospěchem. Je-li čestným člověkem, zahrne sem i sebe; pokud ne, bude vidět toto všechno zřetelněji u druhých. (…) Zdravý a zralý člověk se necítí vůči těmto lidským slabostem bezbranný a nemá v sobě onu nekritičnost, jakou nalézáme u základního neurotického postoje.“
Vzhledem k tomu, že si neurotik nejasně uvědomuje, že jeho chování nevede k žádoucí změně, je v neustálém napětí a ocitá se v situaci, kterou ze svého úhlu pohledu vnímá jako bezvýchodnou, neřešitelnou. Nutnou podmínkou pro překonání podobné krize je uskutečnění změny, která však nesmí být diktována obrannými mechanismy. Autorka přímo nemluví o způsobech možného řešení problému. Cesta k náhledu na situaci a dosažení změny je individuální záležitostí, ke které kniha pouze napoví. Změnu je možné hledat v psychoterapii nebo také v prohloubení vědomí o smyslu vlastní cesty životem.
Cesta k řešení
Dalším námětem, kterému se Karen Horney věnuje jsou neurotické způsoby hledání pro každého člověka potřebné citové náklonnosti a citového vztahu. K důležitosti toho, proč je pro neurotika nutné získat náhled na svoji bazální úzkost uvádí:
„…pro člověka, který je poháněn svou základní úzkostí – a v důsledku toho, jakožto prostředek obrany, se domáhá citové náklonnosti – je šance, že tyto žádoucí city získá, velmi nepatrná. Právě situace, která jeho potřebu vyvolává, totiž zároveň totiž brání v jejím uspokojení.“
Cestou je snad snaha o pochopení příčin úzkosti a následně o překročení bludného kruhu obran proti ní, např. formou přijetí dané životní situace.
Další náměty
V dalších kapitolách se autorka věnuje vztahu úzkosti a hostilitou, řeší problém neuspokojivé výchovy a jejích následků v dospělosti. Náměty dalších kapitol jsou např.:
- Problém konkurence mezi lidmi v naší civilizaci
- Neurotická žárlivost, potřeba bezpodmínečné lásky, citlivost k odmítnutí
- Úloha sexu při neurotické potřebě citové náklonnosti
- Oblasti touhy po moci a společenském postavení a naopak „odstoupení ze soutěže
- Problém masochismu
Výklad navazuje na celkovou koncepci výkladu problému neuróz. I tato témata jsou zpracována natolik důkladně, že by jim bylo možné věnovat samostatný komentář.
Autorka neposkytuje snadný návod jak zvládat životní těžkosti, to není jejím cílem, to přenechává komerčně úspěšnějším autorům. Ačkoliv je četba této knihy činností náročnou, výsledný dojem je velmi dobrý, neboť Karen Horney patří k osobnostem, kteří mají pokoru před zákonitostmi existence lidské duše a obdivují je.
(Karen Horney: Neurotická osobnost naší doby, vydal Portál 2007, edice Spektrum. Rozsah 186 stran)
Odkazy
Web vydavatelství Portál: www.portal.cz
O autorce na Wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/Karen_Horney
Problém bazální úzkosti o několik desetiletí později důkladně zpracoval Fritz Riemann, jehož dílo Základní formy strachu si dnes můžeme také přečíst v češtině. V roce 1999 ji rovněž v edici Spektrum vydal Portál.
http://mitacek.blog.respekt.cz/c/2182/Zakladni-formy-strachu.html
Smyslem citové náklonnosti při překonávání bazální úzkosti se podrobně zabývá Erich Fromm v první polovině své slavné knihy Umění milovat. Četba je to rovněž přínosná, odmyslíme-li si radikální kritiku „konzumní společnosti“ ve druhé polovině této knihy. Užitek z této kritiky je pro psychologii po mém soudu pramalý, neboť jak si Horney i Riemann uvědomují, ze společnosti v níž jedinec žije se nemůže vydělit a izolovat, naopak radikální kritika této společnosti je často jen neurotickým obranným mechanismem. http://mitacek.blog.respekt.cz/c/2414/Kapitalismus-si-lasku-nezaslouzi.html