Jiří Hájíček (1967) v Selským baroku vystavěl příběh reflektující kolektivizaci českého venkova v 50. letech a dozvuky této doby, které nás stále zasahují.
Kniha má v podstatě jednu hlavní postavu, kterou je vypravěč, historik středních let, rozvedený, bez zajištěné existence, přivydělává si zpracováváním rodokmenů a občasným zprostředkováním prodeje vesnických chalup. Putuje jihočeským venkovem bez závazků, je v tomto území zakotven spíše duchovním nastavením než hmotně.
Je vlastně odrazem hodnotícího a reflektujícího vědomí, se kterým autor zvažuje příběh svého rodného kraje. Lidé, se kterými se hlavní hrdina setkává povětšině nejsou příliš výrazní, mají převážně epizodní role. Jsou jen nahodilými známými, přáteli nebo oponenty. Stárnoucí kameník u kterého právě bydlí, řidič autobusu, známí ze sboru dobrovolných hasičů, potomci sedláků, u kterých hledá historické prameny. Nejsou sice příliš vykresleni, ale jsou podstatní pro vylíčení atmosféry současného venkova. Výraznější jsou pamětníci minulých události, zejména událostí souvisejících s procesem proti zámožným sedlákům, okolo jehož protagonistů se točí dějová rovina knihy.
Hájíček se zabývá otázkou, jak se vyrovnat se zločiny, ke kterým na vesnici před půlstoletím došlo. Toto období výstižně popisuje na příběhu někdejší elity českého venkova. Dopis děvečky psaný v naivní snaze ochránit si vysněný vztah vede v podmínkách 50. let k vykonstruovanému procesu se sedláky, největší statek na vsi je zabaven, jeho majitel zbit, vyhnán. Statek je zabaven pro potřeby družstva, jeho postupné chátrání je mementem nikdy nepotrestaného státního zločinu. Na vesnici je však i rod, který se pokusil vyjít s novým režimem po dobrém, sedlák, který dobrovolně vstupuje do družstva, aby tam dřel na druhé, na politruky a neumětele. Ani tomu se nedaří o mnoho lépe.
Stát jako by byl svou podstatou nad zákonem, o čemž svědčí mj. skutky polistopadové justice při vesměs neúspěšných pokusech vyrovnat se právní cestou se zločiny minulosti. Selský baroko naráží na jednu část tohoto dění, možná ne na tu nejvýraznější, avšak charakteristickou. Nekonečné zdržování při rozdělování majetků zemědělských družstev restituentům. Je důležité si uvědomit si, že pokud se státní mašinerie postaví proti svobodám jedince a proti právu na soukromý majetek, mívá to následky, zasahující ještě budoucí generace, nejenom majetkově, ale také zmatením hodnot, paměti a jazyka.
Hájíček jde za historická fakta, za podstatnou považuje současnost. Proto hlavní hrdina knihy podstupuje setkání s potomky a pamětníky. Pátrá vlastně na zakázku jednoho v lokálních politiků, pro kterého má získat kompromitující materiály na jeho oponenta.
Spojení minulosti a současnost je pro mě tím, co je v této knize nejdůležitější. Vyznění textu je nejednoznačné. Ačkoliv z něj vysvítá, jaké hodnoty jsou pro život důležité, autor nementoruje, zůstává za příběhem, což je sympatické. V textu, stejně jako v naší přítomnosti, není vůbec jasné, co se vlastně bude dít dál. Zda převáží to dobré, tj. pracovitost, vůle žít v určitém řádu. Nebo zda budeme svědky dalších státních zločinů, podrývání iniciativy a nihilizace hodnot.
Majetky byly rozptýleny, vazby lidí na krajinu zpřetrhány. Historie, o kterou by bylo možné se opřít, se vytratila. Kličkujeme nezi minovými poli komunistických podrazů, mnoho lidí se ke své minulosti raději vůbec nehlásí, nevíme, kdo je kdo, nebo lépe řečeno kdo byl kdo a čeho byl kdo schopen. Nepotrestané zločiny ohrožují naše vlastní měřítka hodnot.
Je dobré si uvědomit, co bylo hnacím motorem kolektivizace. Nabídla mj. útěk od zodpovědnosti. Na výsledcích se ukázalo, že dav není schopen předčit ani nahradit nadaného jednotlivce. Měli bychom právě toto mít na mysli, když hodnotíme dnešní stát s jeho snahou zabrat co nejvíce ekonomických svobod, danit podnikavost a podobně. Převaha státu znamená pád do chudoby. Společnosti, ve kterých je ponechána svoboda podnikat, jsou po stránce životních podmínek všeobecně lepší, než společnosti, ve kterých vládne omezená byrokratická vrstva privilegovaných jedinců.
Kniha Jiřího Hájíčka není po literární stránce nijak výjimečná, ale vyniká poctivým přístupem k důležitému tématu. Autor se nesnaží o efekt, je skromný, cudný a pokorně soustředěný. Podařilo se mu vyjevit cosi podstatného o době, se kterou se musíme vyrovnat a jejím vlivu na naši současnost. Selský baroko pro mě bylo nečekaně pozitivním čtenářským zážitkem.
Jiří Hájíček: Selský baroko, vydal Host, Brno 2005, 176 stran
Recenze knihy:
Marta Ljubková: Baroko a baroko (Jiřího Hájíčka Selský baroko, Miloše Urbana Santiniho jazyk)
http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=426
Jiří Hájíček – Selský baroko. Teorie relativity historické viny
http://www.totem.cz/enda.php?a=122992
Vojtěch Staněk: Historická paměť jako mince o více než dvou stranách